Někoho už to prostě k armádě táhne. Osobně sice nechápu, proč je tomu tak, a preferuji dnešní dobu před dobami minula mimo jiné i proto, že dnes se lze vojenské službě vyhnout i bez nutnosti podplácet a simulovat, aby se člověk propracoval až k zázraku jménem modrá knížka, ale uznávám, že prostě ne každý smýšlí jako já.
A tak se i dnes najdou lidé, které to táhne k armádě. A zatímco se z některých z nich stanou vojáci, jiní si na ně aspoň ‚hrají‘. A to třeba i tím, že se oblékají po vojensku, respektive používají i jiné předměty s potiskem souvisejícím právě s ozbrojenými silami.
Někdo tak má díky tomu, co už se dnes u nás nabízí, dejme tomu ženijní pluk na funkčním či dámském tričku, někdo na dámské mikině, někdo na poznámkovém bloku a někdo na černém nebo bílém hrnku a podobně, a díky tomu se z něj přinejmenším (a často pouze) v jeho mysli stane také ženista, tedy někdo, kdo plní úkoly ženijní podpory všech druhů činností a operací české armády pod vedením NATO, EU nebo OSN, a to jak u nás, tak i na zahraničních misích, plus se zabývá i humanitárními činnostmi v době míru i války.
A pokud někomu zrovna toto nevyhovuje, může mít klidně i trička, mikiny, hrnky a odznaky i s jinými oblíbenými military motivy, a to za příznivou cenu, někdo si tu může pořídit i předměty s tématikou zbraní, airsoft, post-apo, zombie nebo sci-fi.
A tak si prostě mohou hrát na vojáky nejen malí, ale i velcí, dámy stejně jako pánové. A nemusí to vyjít ani nijak draho. Nebo je to tedy určitě laciné aspoň ve srovnání s naší socialistickou minulostí. Kdy se člověk dostal do vojenského zpravidla jen během prezenční služby, během níž přišel obvykle o dva roky života.
Což už dnes nikdo nemusí. Protože dnes už si lze užívat ‚armády‘ i v civilu. Když se to někomu líbí. Mě by do toho sice nejspíš nikdo nedostal, ale proti gustu žádný dyšputát.
