Dnes se počítač kupuje s nainstalovaným systémem a všemi dalšími maličkostmi. Je uzpůsoben tak, aby mohl uživatel začít ihned pracovat. Tedy, žádné vybalení z krabice a nosič s OS, což je zkratka pro operační systém. Kdysi tomu tak ovšem nebylo. Ve velké většině případů byl počítač zvlášť a OS na nějakém tom nosiči. První Windows ještě na disketách, kterých bylo ke třiceti. Poté už se přešlo na CD nebo DVD, za kterého se systém nainstaloval a CD jste si měli zálohovat, kdyby se originál poničil. Taktéž bylo přiděleno stroji licenční číslo. To se pak opisovalo na začátku instalace. Pokud jste počítač šlohli, nebo koupili kradený a bez čísla, instalace se nespustila.
Samozřejmě, že se to všechno dalo obejít, takových čísel byly na internetu stovky, jenže pro neznalého byly k ničemu. Celková instalace nebyla nikterak složitá, ale zpočátku kladla záludné anglické dotazy, takže pro někoho to mohl být problém. Proto se většinou přizval někdo, kdo tomu rozuměl a kdo si věděl rady, když se někde něco „seklo“. Když pak byl systém nainstalován, tak se mohlo začít dělat. Jenže software dodávaný s OS málokomu vyhovoval. Takže se stahovaly a instalovaly další a další programy. Převážně ty na úpravu zvuku, nebo také videa.
Skoro každý uživatel si nainstalovat nový prohlížeč, protože tehdejší Microsoft Explorer neměl to, co měly ty druhé. A samozřejmě se musel instalovat software pro vypalování CD nebo DVD. Pokud toto zařízení ovšem počítač měl. Takže kdo neměl software jako Nero, nebo Burn, nemohl vypalovat. A vyrobit si tak vlastní CD s hrou nebo hudbou. Ti nejstarší si jistě pamatují pohromu s názvem podtečení bufferu, která znehodnotila „placku“ a mohla se vyhodit. Dnes už tyto záležitosti nikdo nezná a neřeší. Stažení aplikace je jednoduché a instalace téměř automatická. Jo, nová doba je zde.
